Přeskočit na hlavní obsah

#ctetesadie - Rozhovor s překladatelkou Anežkou Dudkovou

Zdravím!
29.7.2019 vyjde u nakladatelství CooBoo novinka jménem Sadie od americké autorky Courtney Summers. Já osobně jsem měla už příležitost si Sadie přečíst a jelikož mě ta knížka vážně nadchla, snažím se od té doby na ni ostatní čtenáře nalákat. To lákání probíhá hlavně na Instagramu, na mém profilu, případně hledejte přímo hashtag #ctetesadie. Avšak aby blog nezůstal na ocet, rozhodla jsem se vyzpovídat Sadiinu překladatelku Anežku Dudkovou a to jak o překladu obecně, tak konkrétně o knize Sadie.

Upřímně doufám, že vám jméno Anežka Dudková už něco říká, ale kdyby náhodou ne - Anežka je mladá, česká překladatelka, ještě stále studentka Karlovy univerzity, nicméně na svém kontě má už překlad knih Všechno je v pohodě od Niny LaCour a Karmínové pouto od Rosamund Hodge. Po Sadie vyjde v jejím překladu i kniha Eliza a její nestvůry, kterou napsala Francesca Zappia.

A nyní samotný rozhovor:

Jak ses k překládání dostala?
Už na nižším gymplu jsem se svou mizernou angličtinou „zkoušela“ „překládat“ texty písniček (naštěstí už všechny zmizely v propadlišti dějin), později jsem zkusmo překládala i povídky a kus knihy, ale tehdy jsem došla k názoru, že je to hrozně těžké a ani trochu mi to nejde. Strašně jsem se chtěla stát redaktorkou v nakladatelství (byl to můj sen a vlastně pořád je), takže jsem se v oktávě přihlásila ke studiu českého jazyka a literatury... a protože mi přišlo trochu hazard přihlásit se jen na jednu věc, přihodila jsem si k tomu i překladatelství, protože tehdy jsem na nic jiného, co by se hodilo do mé knížkovací budoucnosti, nepřišla... a světe div se, oni mě vzali, takže když už jsem se dostala na oboje, šla jsem studovat oboje. Pak jsem při studiu postupně zjišťovala, že ano, překlad není brnkačka, ale jde se to naučit a moc mě to baví.
A jak se člověk dostane k nějakému tomu překládání skutečných knih? Já měla to štěstí, že jsem se znala s redaktory z CooBoo, kteří mi dali příležitost, takže jsem pro ně dělala první korektury, redakce i překlad. (Samozřejmě si mě nejdřív vyzkoušeli! :-)) Někoho znát je myslím ten nejlepší způsob – ale úplně pro začátek je fajn jít vystudovat překladatelství, protože doporučení pak můžou přijít i od vyučujících, spolužáků nebo třeba něco vznikne v rámci semináře; my takhle loni upekli Politicky korektní pohádky a letos na podzim vyjdou povídky B. J. Novaka.

Je možné se překládáním uživit?
Překládáním určitě, překládáním literatury už obtížněji. Mnohem spíš si na chleba vydělá překladatel manuálů a různých odborných textů. I tou literaturou to jde, ale při současných honorářích za literární překlad (v celé Evropě jsou nejnižší) to s sebou často nese překládat od nevidím do nevidím. Spousta překladatelů dělá krom toho i něco jiného – tlumočí, překládá odborné texty, učí, rediguje... Dalo by se říct devatero řemesel. Ale já sama pořád studuju, takže moje odpověď vychází hlavně z toho, co vím od jiných překladatelů.

Kolik hodin denně se překladu věnuješ?
Různě. Někdy překládám od rána do večera, jindy jenom dopoledne, někdy si ukradnu hodinku dvě večer, jindy odpoledne mezi jinou prací... Zkrátka a dobře když je čas. A tak to myslím mají všichni.

Takže jak dlouho jsi překládala Sadie?
Čistě překládání mi trvalo od začátku listopadu do konce prosince. Ale pak jsem se ke knize ještě znovu vracela – nechala jsem překlad pár týdnů „uležet“ a přečetla ho znovu, pak jsem schvalovala redakci, pak jsem ještě dělala korekturu... Nikdy to není jen samotný překlad, takže se těžko posuzuje, jak dlouho to vlastně trvá.

To Sadie znáš skoro z paměti, ne? Kolikrát jsi ji asi tak četla? Jak celý ten proces úprav knihy před vydáním probíhá, můžeš nám to stručně popsat?
Nevím, jestli ji znám zpaměti, ale rozhodně velice dobře. Všehovšudy jsem ji četla dejme tomu pětkrát, i když některé pasáže jsem si přečetla určitě víckrát. Nejdřív jsem knížku četla poprvé, sama pro sebe (to jsem poslouchala skvělou anglickou audioknihu). Pak přišlo samotné překládání. Pak nechávám překlad nějakou dobu uležet, snažím se od něj odpočinout, abych na něj šla znovu zčerstva, trochu méně poznamenaná originálem. Před odevzdáním si ho po sobě vždycky přečtu – jednak opravím část překlepů, jednak ještě upravuju jednotlivá řešení a jednak třeba sjednocuju něco, co by mělo být stejně, ale s odstupem několika měsíců mi to nedošlo nebo jsem si třeba úplně nebyla jistá, jak tomu budu nakonec říkat (to je hlavně u fantasy a všech možných termínů a novotvarů). Když člověk jen tak čte, sto stran má klidně za dvě hodiny, ale pro překladatele je to záležitost dnů, týdnů, měsíců... Takže mu může něco snadno utéct a uvědomí si to teprve při dalším čtení.
Následně překlad putuje do nakladatelství a nastoupí redaktor. Ten hlídá, jestli to dává smysl, je to stylisticky správně – tedy „hezky česky“ – a taky významově dobře; měl by text co nejpodrobněji srovnat s originálem, aby se ujistil, že nevypadla nějaká věta nebo slůvko nebo se překladatel nepřehlédl a místo třicet tři nepíše třicet pět a podobně. Takové chyby se stanou hrozně snadno. Úkolem redaktora v tuhle chvíli není hlídat překlepy a pravopis, ale když si jich všimne, tak to samozřejmě opraví – ale měl by se na text soustředit z větší dálky, řekněme na slova a věty, a ne jednotlivá písmenka. Když je text zredigovaný, jde zpátky k překladateli, ten jednotlivé změny schválí, odmítne (i redaktoři se můžou seknout, všichni jsme jenom lidi), případně navrhne třetí řešení...
Jakmile je tohle přetahování (někdy to může být víc koleček) hotové, redaktor i překladatel jsou s textem spokojeni, tak text dostane sazeč, který ho „zlomí“, tedy napasuje na stránky tak, jak je pak v knize vidí čtenáři. To se pak vytiskne a přijde na řadu korektor – hlídá pravopis, překlepy, chybějící či přebývající slova, dělení slov na konci řádků, jestli někde nejsou moc velké mezery, nebo naopak příliš malé, jestli je všude správný typ písma, jestli někde nechybí čísla stránek... Když si u toho ještě všimne nějakých významových či stylistických nepřesností, tím líp, ale není to jeho primární práce. Když si uvědomíte, kolik toho korektoři musí hlídat, hned vám dojde, proč na straně 158 nechali tu hroznou chybu, „Včera jí viděl“, zatímco vás, kteří čtete normálně, to hned praští do očí.
Zároveň s korektorem čte stejnou verzi textu překladatel (není to jeho povinnost, ale je to lepší). Já sama mám vždycky pocit, že i kdybych to četla padesátkrát, pořád si budu chtít ještě tu či onde změnit slovíčko. Pak hotové korektury dostane zase sazeč, který je zanese do textu, a pak se kontroluje, jestli to tam napsal správně (i při zanášení oprav se dají udělat překlepy!). Korektur může být víc, podle potřeby. Často třeba korekturu čte znovu redaktor, protože na druhé čtení se zjistí další věci, což neplatí jen pro překladatele, ale i redaktory! No a pak je konečně načase poslat text do tiskárny a modlit se, aby tam těch chyb nezůstalo moc – protože tam vždycky nějaké zůstanou.

Přečteš si pak knihu, kterou jsi překládala, znovu?
Zatím jsem to neudělala, ale moje první přeložená kniha vyšla před rokem, takže těžko říct, třeba časem. Ale při procesu překladu tu knihu přečte člověk tolikrát, že ji pak spíš nebude číst jen pro radost... a možná i z obavy, že si tam najde chybu, kterou už nemůže změnit!

Co je na překládání nejlepší a co naopak nejhorší?
Už od základní školy neustále od někoho slýchám, tak když tak pořád čteš, kdy už něco napíšeš sama? Psaní mě baví, od svých dvanácti si píšu deník, ale zaboha si neumím vymýšlet. Zápletky, záhady, charaktery či vzhled jednotlivých postav... Vždycky se akorát zaseknu u nějakého detailu a pak najednou myslím na něco jiného. Překládání mi umožňuje pracovat s jazykem, hrát si se slovy a větami, aniž musím vymýšlet, jestli je vrahem zahradník, nebo komorník. Moc mě to baví. A nejhorší? Asi z podobného soudku – když už se přeci jen v knize objeví něco, co mě hrozně rozčiluje, tak to prostě nemůžu jen tak přepsat, dokonce ani přeskočit, ale musím to přeložit. To už je holt úděl překladatele – jste v tom s autorem, v dobrém i ve zlém.

Používáš slovník? Hledáš si fráze?
Jasně! Používám všechny možné slovníky, nejen ty překladové, ale i výkladové – jak češtiny, tak angličtiny. Slovníky synonym, frazémů, slangu a jiných nespisovných výrazů, tezaurus... A Google je můj kamarád, něco si hledám a ověřuju v jednom kuse, protože abyste něco mohli správně přeložit, musíte tomu v první řadě porozumět, nestačí jen přeložit anglická slovíčka a poskládat je jedno za druhým do češtiny.

Můžeš si knihy na překlad vybírat, nebo jsou ti určeny?
Pokud překladatel sám nenajde knihu, kterou se pak nakladatelství rozhodne vydat, funguje to tak, že redaktor překladateli napíše: „Budeme vydávat tu a tu knihu, nechceš ji do tehdy a tehdy přeložit?“ A pak můžu buď souhlasit, nebo odmítnout – buď proto, že nestíhám, nebo vím, že by mě to nebavilo, nebo třeba i proto, že bych to podle svého nejlepšího vědomí nezvládla. Každému sedne něco jiného, a když překladatele kniha baví, je to lepší pro všechny zúčastněné, tudíž se redaktoři určitě snaží vybírat knize vhodného překladatele – nebudou vnucovat přeslazený románek překladateli sci-fi a naopak. A rozhodně to není tak, že mi přistane v mailu kniha a prostě jsem ji musela přeložit, je to na domluvě.

Pokud se nepletu, to tys Sadie ukázala redakci nakladatelství CooBoo a přesvědčila je, aby ji vydali. Je tohle běžná praxe, že překladatel hledá knížky vhodné k překladu?
Zas tak přímočaré to nebylo. Sadie mě loni v létě zaujala ještě před vydáním (oficiálně vyšla na začátku září), takže jsem se podělila o tip s redaktorem. Když jsem se pak ke knize v říjnu konečně dostala, podělila jsem se i o to, jak moc jsem z ní nadšená. Shodou okolností to bylo zrovna v době, kdy redaktor knihu sám posuzoval, a zároveň zde myslím byla jistá iniciativa vydat Sadie i v CooBoo na Slovensku, takže se to tak sešlo... A vyšlo!
Co se týče toho hledání titulů, tak je to spíš tak, že překladatelé jsou prostě taky čtenáři a občas natrefí na knihu, která se jim tak líbí, že by si ji rádi přeložili. Tehdy se pro ni snaží nadchnout i své známé redaktory, a když se to podaří, musí ještě redaktoři nadchnout šéfredaktory a ti pak zase lidi, kteří mají na starosti rozpočet a všemožné obchodní aspekty, a pak si agentura nesmí za práva říct o majlant – takže jak vidíte, je to dlouhý řetězec a musí to projít všude, což není úplně nejjednodušší... Častější je tohle doporučování spíš u menších jazyků, než je angličtina, protože tam redaktoři shánějí tipy od lidí, kteří oním jazykem vládnou – zato u angličtiny často agentury posílají do nakladatelství ještě nevydané rukopisy, takže jsou napřed zase redaktoři.

Co pro tebe bylo na překladu Sadie nejtěžší?
Jednak skutečnost, že je půlka knihy přepis podcastu, takže jsem neustále musela mít na paměti, aby to znělo přirozeně, aby to takříkajíc „sedělo do pusy“. A pak hlavně téma. Čím déle člověk nějakou knihu překládá, tím víc se sžije s postavami... a v tomhle případě byla taková empatie hodně vyčerpávající. Když jsem s překladem skončila, měla jsem pocit, jako by mě někdo praštil do hlavy.

Máš k překladu Sadie nějakou zajímavou/vtipnou historku?
Nevím, jestli je to vtipná historka, ale... Sadie koktá a já samozřejmě chtěla, aby to v češtině bylo co nejpřirozenější. A zjistila jsem, že když je mi taková zima, že drkotám zuby, tak mi to koktání jde samo. Naštěstí bylo v listopadu a prosinci chladno, takže jsem chodila na balkon a přeříkávala si jednotlivé repliky, jestli jdou vykoktat. Třeba takové „ahoj“ se koktá dost špatně! Vlastně se divím, že jsem si neuhnala rýmu.

Chtěla bys od Courtney Summers přeložit nějakou další knihu? Pokud ano, kterou?
Rozhodně chtěla, nejlépe všechny! Kromě Sadie jsem zatím četla její prvotinu Cracked Up to Be a pak předposlední All the Rage. V rámci YA literatury mi její tvorba přijde vysoce nadprůměrná, věnuje se složitým tématům a není podbízivě líbivá, naopak se nebojí problematizovat. Taková YA mě baví.

Malá poznámka překladatelky nakonec... za posledních pár let jsem se naučila jednu zásadní věc: člověk se neustále něco učí. A o překladu to platí obzvlášť. Existují zkušenější, talentovanější a schopnější překladatelé i překladatelky, než jsem já, takže moje odpovědi berte s rezervou. Ale Sadie jsem překládala fakt ráda a budu ráda, když si ji přečtete.


To je k rozhovoru s Anežkou Dudkovou vše! Snad jste se z rozhovoru dozvěděli něco zajímavého, třeba i něco nového a kdo ví, možná se díky němu na tu Sadie i podíváte, co říkáte?


No a já ještě jednou moc děkuji Anežce Dudkové za rozhovor!

Komentáře

  1. Tak chození na balkon mě pobavilo :D Podobné praktiky dělám při psaní a jsem ráda, že nejsem sama :D
    Na Sadie se rozhodně podívám, po tom tvém podsouvání to ani jinak nejde :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, mě to pobavilo taky. :D
      Ha, ha, ale jako to jsem fakt ráda! :D To se mi podařilo docílit toho, o co jsem se snažila. :D :)

      Vymazat
  2. Super rozhovor!:) Ako študentka prekladateľstva si vždy rada prečítam, čo o svojej práci hovoria prekladatelia a teda, balkón pobavil, som rada, že Anežka neutrpela žiadnu ujmu. :D Nuž a - musím si už tú Sadie prečítať, ups. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já jsem si říkala, jak se takové koktání píše/překládá, ale ani trochu jsem nečekala, že na to má Anežka takový trik. :D Sadie si určitě přečti! Je to fakt dobré. :)

      Vymazat

Okomentovat

Za každý nový komentář jsem moc vděčná, vždycky mě potěší a budu jedině ráda, když komentář zanecháte. :)
Pokud použijete profil "Anonymní" prosím, abyste se na konci příspěvku podepsali. Předem děkuji.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Román pro mládež o vyrovnání se s vinou a žalem / Dopisy ztraceným

Pro Juliet je velice těžké se vyrovnat se smrtí matky, přestože je to už řada měsíců, co k tomu došlo. Většina lidí v jejím okolí čeká, že už se se svým životem posune dál. Juliet ale i nadále pravidelně navštěvuje její hrob, kde pro ni zanechává vlastnoručně psané dopisy. Declan, který na hřbitově za trest provádí veřejně prospěšné práce, jednou dopis najde, přečte, neodolá a odepíše. Juliet je v šoku, když odpověď na svůj dopis najde, nejdřív to vnímá jako útok na své soukromí, avšak neodpustí si odpověď. Juliet a Declan si tak začnou psát, navzájem si sdělují ta největší tajemství, to ale netuší, že se pravidelně potkávají na chodbách školy. Odhalí své identity, nebo navždy zůstanou v anonymitě?

Jana Eyrová a duchové - jde to vůbec dohromady? / Má chudinka Jane

Příběh Jany Eyrové zná snad každý. Jste si ale jistí, že daný příběh je pravdivý? Co když Charlotte Brontëová vynechala pár důležitých detailů jako třeba to, že Jana Eyrová viděla duchy a že na Thornfield Hall strašilo? Co když byl pan Rochester někým jiným, než se zdálo? Opravdu si ho Jana vzala? A nezapomněla se Charlotte zmínit o tajemném panu Blackwoodovi, který pracoval pro společnost, jež měla na starost lovit duchy? A byla Charlotte úplně obyčejná dívka?

Ne každé vítězství přinese člověku štěstí

Jako valoriánská dívka má Kestrel jen dvě možnosti - buď se vdá, nebo vstoupí do armády. Kestrel nestojí ani o jedno. Pro armádu by měla strategické myšlení, ale nemá dostatečnou fyzickou sílu. Na vdávání má až moc ráda svou svobodu. Nejradši by se věnovala hudbě, avšak to je proti všem pravidlům. Kestrel často vybočuje z řady, nicméně když na trhu vydraží otroka za horentní sumu, vyvolá tím poprask. Sama Kestrel netuší, proč to udělala - že by to bylo tím vzdorem, který v otrokovi viděla? Jedno je ale jisté - tohle rozhodnutí ji bude stát více, než si myslela.