O autorce blogu

Zdravím všechny, kdož se touží dozvědět něco o osobě, která za tímhle blogem stojí! Asi by bylo správné, abych se v tomto momentě představila, že? 

Tak tedy jmenuji se Kristýna, na blogu pak vystupuji pod přezdívkou Kristie, protože těch Kristýn je všude moc, tak aby se to tolik nepletlo. Zajímá-li vás můj věk, tak vězte, že jsem ročník 1996, určitě pro vás nebude tak složité si dopočítat aktuální číslo. 

V současné době studuji na Univerzitě Palackého v Olomouci v bakalářském programu obory česká a anglická filologie na filozofické fakultě. Jestli zvládnu dostudovat je ve hvězdách, ale upřímně doufám, že ano, protože by se pak můj život dosti zkomplikoval, ehm. Nicméně mysleme pozitivně! Pokud (až) školu ukončím, chtěla bych se i po profesní stránce věnovat své lásce největší - knihám. Mým snem je stát se nakladatelským redaktorem a upřímně doufám, že se mi to jednou vyplní. 

Co mě vedlo k založení blogu? Nu, asi hlavně to, že jsem vždycky četla spoustu knih, ale nikdy jsem nenašla nikoho, s kým bych o nich mohla diskutovat a sdílet na ně svůj názor. Objevení knižních blogerů byla má spása. Teď už se od roku 2012 vypisuji ze svých pocitů o knihách tady na svém blogovém místečku a jsem neskonale šťastná, když se mi někoho z vás podaří ukecat k přečtení knihy, která mě chytla za srdce. Blogování je hlavně můj koníček, ale věřím, že mi to pomohlo a stále pomáhá i v osobním vývoji.

Kromě čtení mám zálibu i ve sledování filmů a seriálů, na seriály jsem takový menší maniak, i když je pravda, že ne u všeho zůstanu moc dlouho. Upřímně přiznávám, že často jdu s davem a nechám se strhnout nadšením ostatních, rozhodně co se filmů týče, u seriálů jsem krapet individuálnější. Můj mozek je zaplněn spoustou blbostí a zbytečných informací ohledně filmů, seriálů a knih, ale tak to se mnou prostě je. Podobné informace si člověk obstarává s radostí, proto s ním i tak dlouho zůstanou.

Osobností jsem zvláštní druh introverta. Zkuste mě nutit komunikovat s lidmi, které neznám, a moc toho ze mě nedostanete. Ale dopřejte mi přátelské prostředí a tu hubu nezavřu. No fakt, zeptejte se mé spolubydlící, chudák je ze mě kolikrát určitě dost na prášky. Avšak stejně se mi mé myšlenky mnohem lépe vyjadřují pomocí psaných slov než těch mluvených.

Mám spoustu snů, ale ne dost odvahy je zrealizovat. Mám spoustu nápadů, ale nejsem schopná jim dodat nějakou konkrétní formu. Alespoň ne bez toho správného impulzu. Jsem člověk, co se hrozně stresuje s věcmi zbytečně dopředu, ale pak stejně všechno dělá na poslední chvíli. To je mé prokletí. Tak trochu (trochu víc) se vymykám svým vrstevníkům, ale zas tolik mě to netrápí.

Zkrátka každý jsme nějaký. Hlavní je být sám sebou.

Fotografie pořízenou mou kamarádkou N.