Projekt: Ve stínu černých ptáků - Rozhovor s Cat Winters

Ano, tak konečně vám přináším asi nejzajímavější článek tohoto týdne! Alespoň pro mě to tak je. Dnes tu pro vás mám rozhovor s velice milou Cat Winters, které jsem za poskytnutí rozhovoru samozřejmě neuvěřitelně vděčná. Doufám, že se vám bude rozhovor líbit a pokud vám nějaká věta přijde trochu kostrbatě přeložená, tak se předem omlouvám. :) Tak rovnou přejdeme k tomu rozhovoru, co říkáte?

A jestli vás kniha díky rozhovoru zaujme, není nic snazšího než si o ni zasoutěžit zde.

Vždy jste chtěla být spisovatelkou nebo to přišlo až později? Pokud později, co bylo tím prvním impulsem pro začátek se psaním?

Začala jsem psát v dětství. Když mi bylo sedm let, měla jsem učitelku, která nám týdně na hodině zadávala napsat krátký příběh a vždycky mi dávala pocit, jako by mé psaní bylo nějak zvláštní. Mamka mi koupila malý oranžový zápisník, který jsem používala pro psaní básní asi v té samé době, a když mi bylo okolo devíti, začala jsem se pokoušet psát plnohodnotné romány. Během těchto raných let jsem si myslela, že chci být herečkou a vlastně jsem psaní nebrala vážně jako potenciální kariéru, až dokud jsem nedokončila studia na vysoké škole. Vždy to bylo jen něco, co jsem dělala pro zábavu.

Kde jste získala inspiraci pro svou první knihu Ve stínu černých ptáků? Proč jste se zaměřila právě na španělskou chřipku?

Zpátky v době, kdy mi bylo dvanáct let, jsem sledovala epizodu televizní show jménem Ripley's Believe It or Not! a zjistila jsem, že v průběhu první světové války dvě dívky z Cottingley v Anglii tvrdily, že vyfotografovaly víly na svém dvorku. Dospělí, kteří byli zdevastovaní válkou, z celého srdce věřili, že falešné fotky od těchto dívek byly pravé, zahrnujíce učence a odborné fotografy. To mi připadalo jako smutný, ale přesto fascinující kousek historie.

O několik let později jsem znovu narazila na historku o Vílách z Cottingley v časopisovém článku jménem „Muž, který věřil ve víly“ od Toma Huntingtona. Také jsem se dozvěděla o historii seancí a Spiritualismu. Když jsem více do detailů studovala dobu první světové války, abych přesně viděla, proč se lidé obrátili k duchům a vílám pro útěchu, objevila jsem existenci španělské chřipky. Tato kombinace tří hlavních prvků – válka, chřipka, snaha komunikovat s mrtvými – to vše vypadalo jako by to tvořilo skvělé prostředí pro román.

Věříte na duchy nebo jste stejně skeptická jako Mary Shelley ve vaší knize?

Věřím v duchy. Četla jsem dost zpráv o duchařských příbězích ze skutečného života – a slyšela jsem o tolika zkušenostech s duchy z první ruky – takže cítím, že duchové opravdu můžou být reálná možnost. Zbožňuji navštěvování strašidelných historických míst... ale nikdy bych tam nechtěla žít. 

Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo knihu vydat? Byly nějaké problémy nebo šlo vše hladce?

Prodala jsem Ve stínu černých ptáků dva roky poté, co jsem knihu začala psát. Byl to první román pro mládež, který jsem kdy napsala, a divím se, že jsem to prodala tak rychle. Všechno šlo docela hladce, jakmile to bylo prodáno. Nicméně než tato kniha přišla, za spisovatelskou kariéru jsem musela bojovat. Strávila jsem patnáct let snahou publikovat své rukopisy pro dospělé, ale nakladatelé je stále odmítali. Pokračovala jsem ve psaní a snažila jsem se ze všech sil dosáhnout publikování, a měsíc před tím, než jsem prodala Ve stínu černých ptáků, jsem opravdu přemýšlela nad tím, že psaní vzdám. Jsem tolik vděčná, že to tato kniha dotáhla k vydání. Jsem velmi hrdá na příběh a, při ohlédnutí se na mé ostatní pokusy o publikaci, jsem nadšená, že tato kniha skončila jako můj debutový román. 

Jak jste se cítila, když jste svou knihu držela poprvé v rukou?

Připadalo mi to jako sen. Byla jsem nadšená a pyšná, ale zároveň mi to nepřišlo skutečné, obzvlášť poté, co se jsem tak tvrdě pracovala na tom, aby kniha vůbec vyšla. Pořád jsem se bála, že někdo přijde a řekne: „Dělám si srandu. Pořád jsi jen spisovatelka, která se snaží prorazit.“

Byla jste nervózní ohledně toho, jak knihu přijmou čtenáři? Máte radost z jejich kladné odezvy?

Ano, rozhodně jsem byla nervózní. Vím, že Ve stínu černých ptáků je trochu jiné než ostatní vydané romány pro mládež, a já jsem strávila tolik let snahou psát pro dospělé, takže jsem si upřímně nebyla jistá, jak má práce zapůsobí na teenagery. Jsem neuvěřitelně šťastná ohledně pozitivních reakcích, které kniha získala, a jsem velmi vděčná za nadšení čtenářů – a také za všechny čtenáře, kteří knihu doporučují ostatním lidem.

Moc se mi líbí obálka knihy. Podílela jste se nějak na její tvorbě?

Jsem ráda, že se ti líbí. Vlastně jsem neměla nic společného s knižní obálkou, nic jiného než napsání scény, na které je založena. Zpátky v červenci 2012 mi můj editor z Amulet Books (americký nakladatel románu) poslal obrázek z focení a stejně tak link na stránky fotografa (http://www.symonchow.com). Vykřikla jsem nadšením tak hlasitě, že můj manžel, který byl v té době v přízemí, si myslel, že se mi něco stalo. Měsíc poté, co jsem viděla náhled, mi můj editor poslal celý návrh obálky a já jsem si ho zamilovala. Jsem vážně poctěná, že najali modelku a fotografa a zreprodukovali jednu z fotografií, kterou jsem popsala v románu.

Co jste si myslela, když jste zjistila, že vaši knihu přeloží do jiného jazyka?

Byla jsem neskutečně šťastná, když jsem se dozvěděla o prodeji knihy do České republiky. Jako první jsem prodala maďarská práva, ale česká verze byla nakonec vydána dříve než tato edice. Přeji si, abych rozuměla česky, takže bych mohla plně ocenit překlad, ale hrozně ráda vidím název a jména všech postav přeložená. Jsem přešťastná, že kniha je dobře přijímána v jiném jazyce.

Je tu nějaká reálná šance, že jednou navštívíte Českou republiku?

Ráda bych Českou republiku navštívila, ale naneštěstí si nemyslím, že to bude možné v dohledné budoucnosti. Nicméně pokud se najde příležitost, určitě vám o tom dám vědět.

Už v říjnu vyjde vaše druhá kniha. Mohla byste krátce přiblížit, o čem bude?

Můj nejnovější román je The Cure for Dreaming a ve Spojených státech vychází 14. října 2014. Odehrává se to v Americe, v roce 1900 a je to příběh o sedmnáctileté dívce jménem Olivia, která je poněkud tichá a knihomolská a není navenek rebel, ale chce volit a jít na vysokou školu – věci, které většině mladých žen nebyly v Americe umožněny dělat v té době. Obávající se, že se Olivia vydala v životě špatnou cestou, najme její otec talentovaného mladého jevištního hypnotizéra, aby ji vyléčil z jejích „na dámu nehodících se“ myšlenek a snů, ale léčba nejde přesně tak, jak bylo v plánu...

Čerpáte inspiraci pro psaní postav u lidí ve svém okolí? Nebo jsou čistě výtvorem vaší fantazie?

Všechny mé postavy jsou produktem mé představivosti. Jsem si jistá, že na úrovni podvědomí, si někteří z lidí, které znám ve skutečném životě – a dokonce i mé vlastní osobnostní rysy – najdou svou cestu k postavám, ale z větší části jsou všichni jen smyšlené lidské bytosti, které se zobrazují v mém mozku.

Jaké jsou vaše psací plány do budoucna? Zůstanete u samostatných knih nebo plánujete nějakou sérii?

Mám dvě další samostatné knihy v přípravě. Jeden román pro dospělé, který bude v USA vydán na jaře roku 2015, a to druhé je můj třetí román pro mládež. V obou případech se jedná o historické příběhy, které obsahují paranormální prvky. Také jsem napsala krátký příběh, který se objeví v YA hororové antologii jménem Slasher Girls & Monster Boys, ta vyjde na podzim 2015. Byla bych ráda, kdybych byla schopná jednou napsat sérii, ale v tomto směru zatím nemám žádné plány.

Jak vypadá váš normální den? Máte při psaní nějaké rituály, které dodržujete?

Mám dvě děti, jednomu je patnáct let a tomu druhému devět let, a během školního roku se posadím a píšu zatímco jsou ve škole, plus se někam snažím psaní vecpat po večerech a o víkendu. Když jsou doma v létě, přesně jako jsou teď, dodržovat rozvrh se stává mnohem větší výzvou. Při typickém pracovním dnu během školního roku ráda poslouchám klasickou hudbu v autě, když děti beru do školy, pomáhá to rozvířit mé emoce. Jakmile je vysadím, zkontroluji své emaily a pak se dám rovnou do psaní. Také se jednou za týden setkávám se svými přáteli spisovateli. Dáme si společně snídani a probíráme, na čem kdo pracuje, a pak otevřeme své laptopy a začneme psát.

Máte nějakou oblíbenou knihu či autora?

Kniha, kterou jsem četla nejvícekrát bez toho, abych si jí nabažila, což z ní řekla bych dělá mou oblíbenou, je Jako zabít ptáčka od Harper Lee. Líbí se mi, jak si vzala temný moment v historii a ukázala ho skrze oči dítěte.

Poslední otázka na závěr – jak byste nalákala čtenáře na knihu Ve stínu černých ptáků, kteří ji ještě nečetli?

Ve stínu černých ptáků má něco málo pro každého. Je to duchařský příběh, mystery, milostný příběh, hororový příběh a příběh o přechodu do dospělosti. Zjistila jsem, že čtenáři do toho jdou s tím, že věří, že vědí, jaká ta kniha bude, ale pak jsou velice překvapeni – v dobrém smyslu – příběhem, který najdou uvnitř.

Tak co na rozhovor říkáte? Líbil se vám? Zjistili jste díky němu něco zajímavého? :)