Projekt: Ve stínu černých ptáků - Ukázka z knihy

Abych vás zase kousek nalákala na knihu, přináším vám z ní ukázku. Snažila jsem se vybrat něco zajímavého, ale bez spoilerů, abych vám nevyzradila nic zásadního. Doufám tedy, že jsem ukázku zvolila dobře.

Zapotácela jsem se a musela jsem se chlapce chytit za ruku, abych neomdlela.

"Prosím, slečno. To bude v pořádku."

Narovnal mě a já jsem roztřesenou rukou načmárala na papír podpis. Vzala jsem si obálku, roztrhla ji a přečetla krátkou zprávu od strýčka Larse z Portlandu:

OTEC VE VAZBĚ BEZ MOŽNOSTI KAUCE.

SOUD V PROSINCI.

MOŽNÝ 20-LETÝ TREST.

DRŽ SE.

Dvacet let.

Pokud porota otci určí tenhle soud, bude mu pětašedesát, až bude propuštěn. A mně bude šestatřicet. A to všechno proto, že táta nesnáší válku.

Zpráva mi vypadla z prstů na chodník. Cestou do domu jsem na papíře zanechala špinavou šlápotu a práskla jsem za sebou dveřmi s takovou silou, až se roztřásla okna. Ten chlapec od Západní unie nejspíš mohl vyskočit z kůže, určitě šlapal do pedálů, co mu jeho kostnaté nohy stačily.

S dupáním jsem vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje a strhla si roušku. Na zlacené tapetě stále visely Stephenovy fotografie a dráždily mě vzpomínkou na časy, kdy byl naživu a můj otec nehnil ve vězení. Přecházela jsem rychle sem a tam a škubala se za vlasy, až mě kůže na hlavě bolela. "Kéž bych odsud vypadla! Kéž bych odsud vypadla!"

V dále se ozvalo zadunění. Rychle jsem pohlédla k oknu. Zadržela jsem dech. O deset vteřin později se v hrozivých mracích na západě zablesklo a pak znovu zaburácel hrom.

Bouře, blesky.

Vysunula jsem okno nahoru a cítila jsem, jak se mi statickou elektřinou ježí maličké chloupky na pažích. Blesky zapalovaly vzduch a já jsem chtěla, aby mě jejich burácení vytřáslo z toho děsivého světa a vrátilo mě do staré skutečnosti.

Rozhlédla jsem se po bytě a našla jsem potřeby na výrobu draka - balicí papír ze Stephenova balíčku na tělo draka, drátěné věšáky na rám a klubko stuh do vlasů na ocas. Bude mě provázet můj náhrdelník z hodinových koleček. Z kožené doktorské tašky jsem vytáhla letecké brýle, nasadila jsem si je na oči a se svým výtvorem seběhla po schodech dolů.

Dunění hromu nyní přicházelo dvě vteřiny po blesku. Vítr mi sfukoval vlasy do tváře a čerstvě vonící déšť mi stříkal na čočky brýlí a smáčel dračí ocas ze stuh, takže ten pak už byl k ničemu. To byla ale hloupost, myslet si, že látka nenasákne vodou a neztěžkne. Balicí papír se nikdy nevznese. Moje jméno napsané Stephenovou rukou se rozplývalo v černé šmouhy, navždy mizelo.

Přes oblohu přelétl blesk v chaotickém svistu, který oslepoval víc než zablesknutí při Juliově fotografování. Hrom mi rozvibroval podrážky bot jen o pouhou vteřinu později. Bouře se mi kumulovala nad hlavou. Moje krev toužila po tom, aby jedovaté světlo nahradilo bzučení elektřiny. Chtěla jsem se jí dotknout. Musela jsem se jí dotknout.

Uchopila jsem holou rukou hodinová kolečka a zvedla je do vzduchu.

Prostor před domem osvítil další záblesk. Nad hlavou se mi převalilo zadunění a špičky prstů mi rozechvěla troška statické elektřiny.

Ale nic víc se nestalo.

"No tak!" křičela jsem. "Dej mi něco, co můžu cítit!"

Někdo přes ulici zaječel, což mě vyrušilo, takže jsem otočila hlavu, ale vtom svět zežloutl a práskl mi do uší. Elektřina mi spálila ruku a srazila mě na zem.

A zabila mě.

- Ukázka pochází z knihy Ve stínu černých ptáků od Cat Winters, vydané nakladatelstvím Jota.  

Ták a zítra vám představím názor na knihu těch, kteří ji už přečetli, ať vidíte, co si o knize myslí i ostatní.