Knižní rekapitulace roku 2014

Rok se s rokem sešel a my tu opět máme poslední den v roce 2014. Zdá se mi neuvěřitelné, jak moc to uteklo a že už zítra nás čeká první den v novém roce, který se pro mě osobně ponese v duchu velkých změn. Čeká mě totiž maturita, přijímačky na vysoké školy a pokud mě na nějakou vysokou vezmou, začne pro mě tak trochu nová etapa života. Ale o tom asi někdy jindy.

Stejně jako spousta ostatních jsem se rozhodla sepsat článek zaměřený na knížky, které mi za rok 2014 nějakým způsobem zůstaly v paměti, o kterých si myslím, že se musím zmínit, protože byly třeba něčím kousek jiné. Nejedná se o naprosto typický TOP žebříček, to mi většinou moc nejde. Spíše jde o pokus shrnout mé názory na dané knížky a třeba vás i na ně nalákat. 

Mám pocit, že za rok 2014 jsem přečetla spoustu dobrých knih a několik výborných. Průměrných knih sice bylo také dost, ale těm vyloženě špatným jsem měla štěstí se spíš vyhýbat. Z toho mám velkou radost.

Něco málo ke knižní statistice. Na GoodReads jsem si původně dala výzvu přečíst 70 knih, čekala jsem totiž, že na čtení nebudu mít tolik času. Nakonec jsem výzvu vytáhla na 80 knih a i ji splnila tím, že jsem přečetla celých 86 knih. Je to méně než loni, ale aspoň jsem výzvou nebyla tolik stresována. Ovšem co se týče počtu stránek, těch je dohromady 26 277 a to je výborné, protože je to při nižším počtu přečtených knih výší číslo než loni! Mám radost. Nejdelší knížka pak byl Mistborn: Pramen povýšení od Brandona Sandersona se 704 stránkami.

Ještě poslední statistický údaj - pokud správně počítám, letos jsem rozdala patnácti knihám pětihvězdičkové hodnocení.

Nyní přistoupím k hlavní části tohoto článku.

Nová spisovatelská senzace...

Všichni jste její jméno jistě už slyšeli. Rainbow Rowell je autorka, o které se ke konci roku 2013 opravdu hodně mluvilo a vlastně se o ní stále mluví. Já jsem se do její tvorby rozhodla také pustit. Jako první jsem si přečetla Fangirl, což je rozhodně jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla. Příběh Cath mě naprosto dostal, úplně jsem si ji zamilovala a opravdu jí porozuměla, protože někdy dokážu být stejně divný asociál jako ona. Její příběh mě zahřál u srdíčka a také upřímně pobavil. Velice se mi líbily i narážky na aktuální pop kulturu. Pro mou osobu to byla zkrátka dokonalá romantická contemporary. 

A že je Rainbow Rowell výborná autorka mi teď na podzim dokázala i její kniha Eleanor & Park. Přiznávám, že se mi to líbilo krapet méně než Fangirl, nicméně stále šlo o jednu z nejlepších romantických contemporary, jaké jsem četla. Rainbow Rowell má totiž úžasný talent psát postavy působící naprosto realisticky. Navíc má strašně krásný styl psaní, díky kterému se kniha úžasně čte. Smekám před ní hlavně za scénu, při které se hlavní postavy poprvé chytnou za ruce a která mě dostala mnohem víc než cokoliv jiného. Rainbow také ve svých knihách zanechává spoustu krásných myšlenek.

Příběhy, jejichž dokonalost se těžko vyjadřuje...

Řekni vlkům, že jsem doma je debutový román od Carol Rifky Brunt, u kterého mě velice překvapilo, jak moc na mě zapůsobil, a byl by tudíž hřích ho v tomto článku nezmínit. Ovšem není zrovna lehké vyjádřit, proč se mi kniha tolik líbila. Pravděpodobně to bude tím, s jakou citlivostí autorka celé téma zpracovává. Hlavní hrdinka June je totiž dospívající dívka, které právě teď umřel milující strýc Finn. Na AIDS. V době, kdy se tahle nemoc dosti rozšířila a kdy bylo vlastně tabu o ní mluvit. A June by přitom chtěla s někým sdílet svůj smutek. Poté se seznámí s Tobym, milým jejího strýčka, který pro její rodinu jakoby neexistoval, protože ho všichni viní za smrt Finna. Určitou roli tu hraje i Finnův obraz a také pochroumané vztahy se sestrou. Zkrátka jde o knihu, která vzbuzuje spoustu emocí, nutí člověka přemýšlet a rozhodně stojí za přečtení.

Podobně působící kniha, která mě naprosto dostala, je Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe od autora jménem Benjamin Alire Sáenz. Stoprocentně jde o knihu s nejdelším názvem, jakou jsem vůbec četla. Tahle knížka je hrozně krásná a po všech stránkách naprosto úžasná. Hlavní hrdina Aristoteles dospívá. Je osamělý, neustále naštvaný a hlavně hrozně zmatený. Neví, co se s ním děje. A vůbec mu neprospívá fakt, že jeho rodiče s ním nechtějí mluvit o jeho bratrovi, který je ve vězení a kvůli kterému čekají, že Aristoteles bude hodný chlapec. Pak se seznámí s Dantem a získá tak úplně prvního přítele. Samotná kniha je hlavně o hledání vlastní identity a o snaze se s ní smířit. Tohle je jeden z těch nadčasových příběhů, u kterého je vlastně úplně jedno kdy a kde se odehrává, ke čtenáři bude promlouvat stále. Knížka mě donutila něco cítit, dokázala mě dojmout a to je vždy znamení dobrého čtení.

Dětské knihy také stojí za to...

Příběh Flory a Odyssea od Kate DiCamillo je rozhodně nejpotrhlejší příběh, který jsem tento rok přečetla. Touhle knížkou jsem si také dokázala to, že mě knihy pro děti opravdu baví a asi ještě nějakou dobu bavit budou. Jedním z nejzajímavějších prvků knihy určitě je to, že ohledně stylu psaní jde o kombinaci normálního vyprávění a komiksového zpracování některých scén. To se mi hrozně moc líbilo. Pak tu máte veverku, kterou vysaje vysavač a která má po oživení superschopnosti! Umí létat, má supersílu a dokonce píše básničky! K tomu si připočtěte sympatickou cyničku Floru a získáte jednu z nejpodivnějších, ale i nejzábavnějších, dvojic, se kterou se můžete v knihách setkat. Navíc se tam řeší i témata jako je rozvod rodičů a jak se s tím má dítě vyrovnat či co dělat s matkou, která vám nerozumí a vám přijde, že vás nemá ráda. Je to skvělé čtení, jak pro ty mladší, tak pro ty starší.

Já osobně Školu dobra a zla od Somana Chainani za knihu pro děti považuji, proto ji zařadím sem. Jistě, patrně je to pro kousek starší čtenáře, nicméně podle mě to young adult není. Ať už máte názor na tuto knihu jakýkoliv, já osobně ji naprosto zbožňuji a druhý díl je pro mě jedna z nejočekávanějších knih pro příští rok. Miluji pohádky a přesně tuhle mou lásku autor svou knihou naprosto uspokojil. Svět a zpracování pohádek, které se v této knize představuje, je naprosto úžasné. Bavil mě i autorův styl vyprávění a opravdu moc se mi líbil i samotný příběh. Postavy jsou vážně skvěle napsané, hlavně u Sofie je dokonale zachycena ta její domýšlivost a povrchnost. Agáta je oproti tomu její naprostý opak a já jsem si ji proto rychle oblíbila. Nejvíce se mi na knize líbí patrně její vyjádření toho, že lidé by se neměli soudit podle vzhledu, ale podle toho, jací jsou uvnitř.

I Young Adult ještě dokáže zaujmout...

Osudný polibek od Maggie Stiefvater je na sto procent nejlepší YA paranormálka, kterou jsem letos přečetla. Ta knížka je totiž ohromně netradiční a v té záplavě podobných knih rozhodně patří mezi to nejoriginálnější a nejzajímavější. Autorka se totiž rozhodla inspirovat se ve velšských mýtech a legendách. Přidala k tomu věštce a senzibili, netypické postavy a výborný styl psaní, čímž vytvořila naprosto perfektní směsku. Některé scény jsou vážně mrazivé, jiné dost napínavé. Dost se mi zamlouvalo i to, že se samotnou romancí autorka nijak netlačí na pilu a spíše to nechává pomalu vyvíjet, v tomhle dílu té romantiky vlastně ani moc není. Přestože je příběh v této knize spíše uzavřený, autorka dává tušit, že v pokračování se máme na co těšit. A já se tedy těším!

Názory na sérii Trochu jiný penzionát od Gail Carriger se sice fakt hodně různí, nicméně já patřím k těm, které si tato série získala. Přečetla jsem oba dva díly vydané v češtině Etiketu & Špionáž a Úklony & Úklady. U obou knih jsem se výborně pobavila. Na knihách mě nejvíce bavil celý ten svět, který kombinuje paranormálno se steampunkem, výborné bylo i to zasazení do tuším viktoriánské éry, díky čemuž postavy dodržují zásady etikety a to mnohdy vyvolává vtipné situace a i postavy jsou vesměs dobře napsané, přestože Sofronie - hlavní hrdinka - měla místy sklony k přehnané dokonalosti. Pro mě osobně šlo o netypické a originální čtení, které podle mě stojí za vaši pozornost. Jen se tu operuje se specifickým typem humoru, který každému sednout nemusí.

Fantasy je jistota...

Měla jsem sklon napsat, že Brandon Sanderson je jistota, nicméně to by nebylo fér k druhé knize, kterou chci také zmínit. Brandon Sanderon mě v předchozím roce naprosto dostal svou knihou Mistborn: Finální říše, díky které se vyhoupl mezi mé TOP autory. Svou pozici na tomto seznamu si potvrdil i druhým dílem Mistborna, jež nese název Pramen povýšení. Ta knížka byla dokonalá, o tom žádná. Přečíst jsem chtěla i poslední díl, avšak to mi nějak nevyšlo.

Ovšem co tu od Sandersona chci hlavně zmínit jsou jeho dvě novely u nás vydané v rámci knihy Tři tváře. První jest Císařova duše, ve které ukazuje, že naprosto s přehledem dokáže napsat výborný fantasy příběh i kratšího rozsahu. To moc lidí neumí. Druhou jest Spousta, což je něco naprosto netypického, ale naprosto perfektního. Spousta je dokonalost, která se řadí asi spíše ke sci-fi než fantasy a kterou vám opravdu doporučuji si přečíst. Je to o chlápkovi, který trpí halucinacemi/zvláštním druhem schizofrenie, kdy vidí různé lidi s úplně odlišnými charaktery a různými schopnostmi. Umí věci, které hlavní hrdina ne, ale s jejich pomocí je dokáže udělat, např. porozumět jazyku, protože mu ho jedna z halucinací přeloží. Přitom je to vše jen v jeho hlavně. A prostě je to hrozně boží.

Jednou z úplně nejlepších knih, které jsem za uplynulý rok přečetla, je určitě Píseň krve od Anthonyho Ryana. A rozhodně nejsem jediná, kdo si tohle myslí, co jsem tak stihla zaregistrovat. Píseň krve je skvělá fantasy, která splňuje všechny mé podmínky pro dobrou knihu - je skvěle a čtivě napsaná, má výborný a zajímavý příběh, originální a propracované prostředí, velice odlišné a kvalitně vypracované postavy a k tomu všemu jsem si čtení opravdu užívala, těšila jsem se, až budu moci pokračovat dál a zjistit, co dalšího se stane. Není to ani vyloženě brutální, ani tam není přehnaně moc politiky, která by mohla někoho nudit. Zkrátka je vše perfektně vyvážené. Já jsem přečtením této knihy objevila svou novou oblíbenou fantasy sérii a také svého nového oblíbeného autora. Velice se těším na pokračování a hodně vám doporučuji se po této knize také poohlédnout.

Urban fantasy mě stále baví...

Sérii o Charley Davidson od Daryndy Jones jsem původně chtěla udělat kategorii "zatraceně humorné čtení", jenže pak mi došlo, že chci psát ještě o jedné urban fantasy sérii, proto jsem se to rozhodla označit tímto způsobem. Letos jsem přečetla První hrob napravo i Druhý hrob nalevo a u obou knih jsem se božsky pobavila. Charley je totiž dokonale sarkastická hrdinka s vážně skvělým smyslem pro humor, který mi sedl neuvěřitelně dobře. Je trochu škoda, že autorka ty detektivní zápletky odsouvá spíše do pozadí, avšak většinou to dokáže nahradit právě tím humorem či scénami s Reyesem. Mezi největší klady knih patří autorčin styl psaní, ten je opravdu dobrý, samotné postavy, které jsou sympatické a hlavně zábavné, také se mi líbí ta myšlenka se smrtkou, která řeší případy za pomoci duchů. Tohle jsou perfektní oddechovky, které jsou občas potřeba a které doporučuji zkusit.

Čarodějka stínů, první díl ze série o Alex Craftové od Kalayny Price, bylo dobré čtení. Určitě šlo o povedený úvod do nové série. Zároveň to byla první kniha, kterou jsem v roce 2014 přečetla. Ovšem až s pokračováním, s knihami Tanec stínů a Vzpomínky stínů, jsem se do této série zamilovala, protože až v nich se ukázalo, jak skvělý svět si to autorka vybudovala. Hlavním tahounem této série jsou totiž Fae. Ty jsem znala už dříve, ale až v podání v této knize mě začali fascinovat. Ty jejich intriky, vytáčky, pasti, to všechno mě hrozně bavilo. Navíc i ty detektivní zápletky jsou opravdu výborné, mají hlavu a patu a já osobně je řadím mezi ty nejpodařenější, které jsem v urban fantasy knihách viděla. Připočtěte si i sympatický styl psaní, díky kterému se kniha rychle čte, a naprosto perfektní postavy a máte z toho tuhle vynikající urbanku. 

I nějaké překvapení by se našlo...

Za obrovské překvapení, a to nejenom v rámci romantických knih, musím označit Projekt manželka od Graemeho Simsiona. Označit bych to mohla i za "zatraceně humorné čtení", protože mě ta knížka opravdu nahlas rozesmála, několikrát. Překvapená jsem byla hlavně v tom smyslu, že jsem od knihy nic nečekala, vlastně jsem si spíše myslela, že to bude blbost, a pak jsem dostala naprosto netradiční a neuvěřitelně úžasnou romantickou komedii - tohle označení knihu vystihuje nejlépe. A úplně nejlepší na tom je, že hlavní postava v této knize je muž a mužem je to také napsáno. Přitom to je romantika! Pořád mě na tom fascinuje, že chlap napsal mnohem lepší romantiku než jiné ženské autorky, od kterých jsem romantické knihy četla. Knížka je tak dobrá hlavně díky Donovi, on je totiž velmi netypická postava, je hodně racionálně založený. Ani bych nečekala, že něco takového bude fungovat. A ono to přitom bylo perfektní.

Od Šachovnice bohů napsané Richelle Mead jsem měla nulová očekávání. Hodnocení na knížku byla dost rozporuplná, já jsem navíc nikdy nebyla autorčin skalní fanoušek, proto bylo jasné, že se mi to zkrátka nebude líbit jen proto, že to napsala zrovna Richelle Mead. Byla jsem smířená s tím, že se mi to líbit nebude, to přiznávám. Takže asi hlavně proto jsem byla nakonec šokovaná, jak skvělou knížku jsem dostala. Strašně mě bavilo, že jedním z vypravěčů je muž, podle mě bylo Justinovo vyprávění stokrát lepší než vyprávění Mae. Ovšem asi nejméně jsem očekávala, že se Mead vytasí s tak výborně zpracovaným světem, díky kterému jsem z knihy nejnadšenější. Miluji mytologie a všechna ta božstva a právě to se autorka rozhodla do knihy zpracovat. Přišla se spoustou originálních nápadů. Jediným problémem bylo to, že je to místy až zbytečně zdlouhavé. Kdyby se tomu autorka vyhnula, šlo by  pro mě určitě o jednu z nejlepších knih tohoto roku. Takhle jde o největší překvapení, nicméně i to je fajn.

Bonus na závěr aneb tady cítím velký potenciál...

Dlouho jsem přemýšlela jestli a případně jak mám do tohoto článku zakomponovat knihu Throne of Glass od Sarah J. Maas. Nakonec jsem se rozhodla pro toto řešení. Throne of Glass je jedna z posledních knih, které jsem v tomto roce přečetla a přestože mě opravdu moc bavila, mezi ty nejlepší knihy ji s klidným svědomím zařadit nemůžu. Mám k ní několik výtek, se kterými vás seznámím v chystané recenzi, avšak na druhou stranu na ni mám i hodně kladný názor. A hlavně v tom cítím obrovský potenciál, tahle série by mohla být něco epického (a podle některých opravdu je), takže si myslím, že by nebylo správné ji úplně vynechat. Knížka podle mě strádá hlavně tím, že jde o první díl série, kdy autorka poodhaluje jen střípky ze svých plánů a ze svého světa, který působí jako skvěle promyšlený. Prostě si myslím, že tohle bude dobré, že příští rok na to budu pět chválu a že byste tomu měli věnovat pozornost, až to vyjde v překladu.

Na závěr bych vám chtěla asi popřát hodně štěstí v novém roce a kupu zajímavých knih k přečtení! 

Snad jen ještě otázka. Které knihy v roce 2014 ohromily vás?