Recenze: Noční hlídka

Autor: Sergej Lukjaněnko

Originální název: Ночной дозор

Přeložil: Libor Dvořák

Série: Hlídka

Díl: 1.

Počet stran, vazba: 456 stran, paperback

Nakladatelství: Triton a Argo, 2005

Hodnocení na GoodReads: 3,96/5 (15 450 hodnotících)

Hodnocení obálky: 3/5 (není špatná :))

Něco málo k ději

Příběh je zasazen do Moskvy, 90. let minulého století. Mezi lidmi se nachází Jiní – dříve lidé, kteří byli nějak změněni. Jiní se dělí mezi strany dobra a zla. A aby byly jednotlivé síly v rovnováze a zabránilo se bojům, které mezi jednotlivými stranami probíhali, byla vytvořena Denní a Noční hlídka. Noční hlídka má na starosti dohlížet na zástupce zla, Denní hlídka dohlíží na zástupce dobra. A mezi tím vším se nachází Anton – docela obyčejný technický pracovník Noční hlídky, který možná zamíchá kartami více, než by kdo čekal.

Autor a styl psaní

Sergej Lukjaněnko je ruský autor narozený v roce 1968. Je znám hlavně svými knihami a povídkami z fantasy žánru. Lukjaněnko je vystudovaný lékař – terapeut a než začal psát, pracoval jako psychiatr, později se angažoval i v žurnalistice. Zhruba od roku 1993 se věnuje již výhradně psaní. Proslavil se hlavně svou sérií Hlídka, která má zatím pět dílů, i když napsal velké množství dalších knih. V současné době pak žije v Moskvě společně se svou manželkou a synem.

Moc knih od ruských autorů jsem moc nečetla, takže nějak nemám s čím srovnávat, ale Noční hlídka se mi četla vážně dobře. Na knize je docela poznat, že ji napsal muž – nedočkáte se tu žádných rozvleklých popisů, které by knihu zbytečně zdržovaly. Hlavním vypravěčem tu byl Anton, i když místy byl příběh vyprávěn z takového obecnějšího pohledu, aby na sebe vše hezky navázalo. Styl psaní Lukjaněnka se mi zalíbil a já se už těším, až si od něj přečtu něco dalšího.

Příběh, průběh děje

Po příběhové stránce je kniha tak trochu zvláštní – je totiž složena za tří povídek, které můžou existovat samostatně, ale zároveň s tím na sebe chronologicky navazují. Jde o takové tři příběhy, jež dohromady pak tvoří jeden. S tímto způsobem vyprávění jsem se ještě nesetkala, avšak za sebe mohu říct, že se mi to velmi líbilo. Nejdřív se mi to zdálo zvláštní, nicméně v konečném výsledku to bylo dobře udělané.

První příběh není špatný, jenže spíše slouží k tomu představení světa, ve kterém se kniha odehrává. Přestože se toho tu stane docela dost, byla tu trošku hluchá místa, kdy mě kniha zas tolik nebavila.

Naproti tomu ten druhý příběh se mi líbil vážně moc. Já osobně jsem se u něj poměrně bavila, Lukjaněnko mě několikrát i rozesmál. Ve výsledku mi přišel druhý příběh nejlepší, jelikož vážně krásně odsýpal.

Třetí byl také hodně dobrý, ale ten druhý se mi stále zamlouval o něco více. Ve třetím se čtenáři pár věcí objasnilo, i když na druhou stranu se to i docela zamotalo. A konec – ten se autorovi vážně povedl.

Prostředí

Ach můj bože! – první věc, která mě napadne, když si vzpomenu na svět, který si Lukjaněnko vytvořil! Je totiž neuvěřitelně propracovaný a jednoduše skvělý. Ono se už moc nestává, aby mě něčí paranormální svět překvapil svou originálnosti, takže jsem z této knihy měla velkou radost.

Nápad s Jinými je prostě skvělý. To samé platí ohledně Šera – prostoru, kam se můžou Jiní dostat a který je vlastně podstatou té jejich odlišnosti – obyčejní lidé Šero nevidí a už vůbec do něj nemůžou vstoupit. Šero je moc zajímavý prvek.

Také se mi zamlouvalo, jak nenásilně jsou do knihy zakomponovaní upíři, vlkodlaci a jiné potvory. A hlavně se všechno netočilo jen kolem nich.

Magie je tu taktéž pojatá velice zajímavě a opět docela odlišně. Mágové jsou tu rozdělení do jednotlivých kategorií podle toho, kouzla které kategorie zvládnou. Myslím si, že v této oblasti má určitě autor ještě co nabídnout.

Velice se mi líbila ta pravidla autorova světa obecně. Například – pokud nějaký světlý mág zasáhne do průběhu událostí tím, že udělá něco dobrého, co lidem pomůže, získá tak strana zla právo na zásah stejného rozsahu, tudíž kvůli rovnováze může vykonat něco špatného. A to je naprosto skvěle vymyšlené!

Postavy

Postavy v této knize určitě nejsou černobílé – žádná z nich není vyloženě dobrá, ale ani vyloženě špatná. Hádám, že autor využil zkušenosti ze svého studia – psychologie postav tu je nadmíru zdařilá, skvěle propracovaná. Díky tomu hrdinové působí jako skuteční, obyčejní lidé. Hlavně u Antona je to vážně znát.

Avšak jen těžko jsem si některou z postav oblíbila. Postavy jsou výborně zpracované, to rozhodně, ale k srdci mi pořádně nepřirostla žádná. A to mě docela mrzí, no.

Antona má čtenář možnost poznat nejlépe, protože on v příbězích figuruje jako hlavní postava. Právě myšlenky Antona a jeho činy po celou dobu sledujeme. Nemůžu říct, že bych ho neměla ráda, ale místy jsem s ním prostě nesouhlasila, i když na druhou stranu mi ho bylo i líto.

V knize je velké množství postav, takže vyjadřovat se ke každé zvlášť by zabralo spoustu času. Každá postava mě něčím zaujala, ale pak mě většinou zase naštvala, nom. Avšak neberu to za zápor! Prostě to byly velice lidské charaktery, vážně skvěle napsané a já jsem na některé z nich zvědavá v dalších příbězích.

Pocity, dojmy, hodnocení

K Noční hlídce jsem se dostávala velice dlouho. Když už jsem ji chtěla jít číst, vždycky mi do toho něco vlezlo, takže jsem se do ní nemohla pustit, přestože jsem na ni slyšela tolik chvály. (Hlavně od Miory, žé?:)) Nakonec jsem se do knihy pustila. A opravdu toho nelituji, protože jsem si knihu užila. Líbilo se mi, jak je kniha napsaná, z prostředí jsem naprosto nadšená, z postav už trochu méně, ale to je jen můj osobní problém. A rozdělení na tři příběhy je vážně dobrý nápad, jen škoda, že všechny příběhy nebyly na stejné úrovni. První se mi líbil nejméně, druhý nejvíce a třetí byl něco mezi tím. Takže plný počet knize dát nemůžu, i když daleko k tomu též nemá.

Knihu doporučuji všem, kdo chtějí zkusit něco nového, hlavně co se týká městské fantasy – protože podle mě se kniha za urban fantasy označit dá, i když je trochu netypická. Avšak i díky tomu je tak dobrá.

Konečné hodnocení:

8,5/10

Zdroj obálky: www.goodreads.com

Zdroj obrázků: zde, zde, zde a zde